Mitochondriální medicína doznala v posledních 30 letech velkého rozmachu, zvláště v oblasti optimalizace buněčných funkcí závislých na tvorbě buněčné energie. V posledních letech se problematika soustředila také na další buněčné struktury ovlivňující významně buněčnou funkcionalitu, potažmo funkceschopnost tkání, orgánů a systémů organismu. Jedná se zejména o funkce buněčných membrán a bílkovinných struktur. Více uvedené funkce (tvorba energie a stálost buněčných struktur) podléhají zcela normálně, vlivem stárnutí, poruchám ve smyslu postupného poklesu tvorby energie a porušením struktur bílkovin, což vede k postupnému poklesu výkonnosti orgánů a systémů organismu. V tomto případě se jedná o zcela normální proces. Bohužel, vlivem různých nepříznivých vlivů, jako je stres, chemizace potravinového řetězce, způsob výživy, styl života, znečištění ovzduší, kouření apod., dochází k urychlení těchto procesů stárnutí a tím i k podpoře rozvoje tzv. civilizačních onemocnění, jako jsou nemoci kardiovaskulární, degenerativní nemoci nervového systému (Parkinsonova a Alzheimerova nemoc), nemocí nádorových, degenerativních nemocí kloubů (artrózy) apod.
Nepochybně se na výše uvedených nepříznivých procesech podílí také tzv. autonomní (vegetativní) nervový systém. Tento systém kontroluje celé vnitřní prostředí organismu, tj. zajišťuje tzv. homeostázu – dynamickou rovnováhu vnitřního prostředí organismu. Všeobecně lze říci, že tento systém zabezpečuje zdravé, normální vnitřní prostředí, tedy zdravý organismus. Zároveň je tento systém odpovědný za aktivaci organismu na zátěž (stres) jakéhokoliv druhu – psychoemocionální, sociální, pracovní, fyzický, chemický, mechanický, teplotní, a také nemoc jako faktor stresu. Autonomní nervový systém udržuje v průběhu stárnutí „normální“ vnitřní prostředí se stále se zvyšující aktivitou, potřebnou k udržení zdravého organismu, a tak vyrovnává stále se snižující funkceschopnost orgánů. To ovšem vede k postupné ztrátě plné výkonnosti tohoto systému, spotřebě nutných rezerv a postupné ztrátě plné výkonnosti, což se pak projeví v poruchách vnitřního prostředí (např. ztráta kontroly normalizovat tlak krve vede k jeho trvalému zvýšení). Pokles výkonnosti autonomního nervového systému se tak také podílí na rozvoji výše uvedených onemocnění.
Metoda analýzy variability srdečního rytmu je metodou ke zjištění stavu autonomního nervového systému, jeho součástí i úrovní kontroly a regulace, rezerv, výkonnosti a efektivity. Toto zjištění vlastně odráží stav organismu – jak je organismus řízen, takový je jeho stav. Metoda umožňuje odhalit stavy, kdy ještě není možné diagnostikovat nějakou odchylku od normy ve vnitřním prostředí, protože autonomní systém je schopen ještě udržovat vnitřní prostředí v normě, ale z různým stupněm aktivity, výkonnosti a rezerv. To otevírá nový pohled na prevenci rozvoje civilizačních onemocnění. Jde nejen o snížení vlivu tzv. rizikových faktorů, pohybové aktivity, zkvalitnění výživy a životního stylu apod. Jde také o možnost ovlivnění autonomního nervového sytému, jeho výkonnosti a efektivity cíleným užíváním komplexu potravinových doplňků, schopných optimalizovat tento systém. U již rozvinutých onemocnění je možné dosáhnout zkvalitnění života, snížení výskytu případných vedlejších účinků léků a posílení jejich efektivity.