Jedná se primárně o zjištění zátěže organismu, stavu, funkce a rezerv vegetativního nervového systému pro zajištění tzv. homeostázy, to je udržení vnitřního prostředí organismu v normálních hodnotách, a tzv. homeodynamiky, to je schopnosti reakce a adaptace na zátěž jakéhokoli původu. Adaptační schopnosti jsou základní podmínkou života a přežití, a proto schopnost adaptace organismu je důležitou základní podmínkou života a zdraví.
Pozornost je dále věnována možnostem ovlivnění efektivity autonomního nervového systému, obnovení jeho (částečně nebo úplně) snížených nebo zcela ztracených regulačních schopností, jeho výkonnosti, což může významně zlepšit zdravotní stav při různých chronických nemocech, jako jsou onemocnění kardiovaskulární, diabetu 2.typu, degenerativních procesů kloubů a páteře, Parkinsonovy a Alzheimerovy choroby, šedého zákalu, glaukomu apod. – tedy nemoci spojených s procesy stárnutí nebo na procesy stárnutí navazující.
Význam funkceschopnosti a výkonnosti autonomního systému je ale i velmi důležitou součástí prevence rozvoje různých onemocnění. Tuto problematiku si můžeme představit následujícím způsobem: v průběhu života, stárnutí, ale i různými nepříznivými vlivy zevního prostředí (znečištění životního prostředí, vysoká a stále se zvyšující chemizace prostředí, zhoršující se kvalita stravy atd.), ale i vnitřního prostředí (nemoci, stres atd.) kladou stále se zvyšující požadavky na výkonnost autonomního nervového systému k udržení homeostázy – odchylky od normy (acidobazická rovnováha, termoregulace, energetická výdej, krevní tlak, a mnoho dalších parametrů, charakterizujících zdravý organismus) se postupně zvětšují. To způsobuje stále vyšší nároky na výkonnost regulačních systémů (autonomního nervového systému). Tento systém tak po mnoho let udržuje normalitu vnitřního prostředí, ovšem za cenu postupné ztráty rezerv a efektivity. Dokud je tento systém schopen udržet homeostázu, to je normální vnitřní prostředí, podílí se na udržení „de facto“ zdraví. V případě možnosti změření stavu autonomního nervového systému jsme tedy schopní určit jeho aktivitu, aktivitu jeho součástí i úrovní, rezerv a výkonnost. Tak je možné rozdělit zdravé lidi na skupiny s různým stupněm aktivity biologických regulačních systémů, výkonnosti, rezerv a také s různým stupněm snížení výkonnosti a vyčerpání rezerv, tedy stav, kdy je organismus ještě zdravý s normálními parametry. Tyto stavy jsou stavy tak zvané prenosologické diagnostiky – stavy, kdy není možné odhalit pathologické příznaky nějakého onemocnění, to znamená ještě před jejich výskytem. Tím se otvírají zcela nové možnosti v prevenci rozvoje mnoha onemocnění: jestli budeme jsme schopni zvýšit efektivitu autonomních regulačních systémů, zvýšit jejich rezervy a tím zvýšit jejich výkonnost a zlepšit schopnost adaptace na zátěž, bude možné odvrátit nebezpečí rozvoje těchto onemocnění a celkově zlepšit zdravotní stav již onemocnění rozvinutých.